Dešťová voda je skvělý zdroj pro zalévání zahrady, splachování toalety i další využití v domácnosti. V praxi ale často narážíme na opakující se chyby, které vedou ke zhoršení kvality vody, zápachu, růstu řas nebo zanášení filtrů a čerpadel.
Pokud už vás dešťovka někdy „překvapila“ zápachem nebo zelenáním, je dobré vědět, že problém většinou nevzniká z deště samotného, ale z podmínek v nádrži a z toho, co se do ní dlouhodobě dostává (pyl, prach, listí, organika ze střechy).
Tip: Pokud řešíte kvalitu vody dlouhodobě, vyplatí se kombinovat technické řešení (filtrace, přepad, stín) s biologickou stabilizací.
1) Dlouhé stagnující období bez odběru
Jedna z nejčastějších chyb. Voda v nádrži není „mrtvá“ – vždy obsahuje drobné organické zbytky (pyl, prach, biofilm). Pokud stojí dlouho bez odběru a bez pohybu, klesá obsah kyslíku a začnou převládat anaerobní procesy, které bývají spojené se zápachem.
Typické projevy:
- zatuchlý až „kanálový“ zápach
- zhoršení čirosti vody
- slizký povlak na stěnách nádrže
Co pomáhá:
- průběžný odběr (i malý)
- zajištění přepadu a minimální cirkulace
- dlouhodobá biologická stabilizace (omezuje rozklad organiky a zápach)
Pokud chcete jít cestou biologické údržby, dává smysl používat přípravky určené přímo pro retenční nádrže: Sanbien Bakterie do dešťové vody 500 g / Sanbien Bakterie do dešťové vody 1 kg.
2) Nevhodně řešený přepad nádrže
Přepad je často podceňovaná část systému, přitom výrazně ovlivňuje kvalitu vody v nádrži. Samotný přepad je vždy v úrovni hladiny – jinak by nemohl fungovat. Rozdíl je ale v tom, jak je přepad uvnitř nádrže řešený a zda při přepadu dochází k odvodu toho, co kvalitu vody nejvíc zhoršuje: povrchového filmu, pylu, mastnoty a drobných organických nečistot.
Pokud přepad „nebere“ povrchovou vrstvu nebo je dlouhodobě zanesený, nečistoty se hromadí na hladině, organika se rozkládá a voda se postupně zhoršuje – často hlavně po období bez odběru a po prvních větších deštích.
Časté chyby:
- přepad bez odvodu povrchového filmu (na hladině se drží pyl, prach, biofilm a vzniká „povlak“)
- zanesený nebo špatně dimenzovaný přepad → voda se málo obnovuje a v nádrži převažuje stagnace
- chybějící nebo slabá předfiltrace na vtoku (listí, pyl a drobná organika končí v nádrži a časem se rozkládá)
Co pomáhá:
- řešení přepadu tak, aby při přepadu docházelo i k odvodu povrchové vrstvy (např. přepadový sifon / vhodné řešení odběru přepadu)
- pravidelná kontrola průchodnosti přepadu (zejména po sezóně pylu a po podzimu)
- předfiltrace na svodech nebo na vtoku do nádrže (koše, filtry, lapače listí)
- občasné odstranění hrubých nečistot z hladiny v sezóně (listí, hmyz), pokud se tam hromadí
3) Špatná umístění nádrže
Teplota a sluneční záření patří mezi podceňované faktory, které zásadně ovlivňují kvalitu dešťové vody. Přitom právě teplotní stabilita často rozhoduje o tom, zda voda zůstane dlouhodobě čirá, nebo se začne biologicky zhoršovat.
Zejména nadzemní nádrže se během letních měsíců výrazně přehřívají. Vyšší teplota urychluje mikrobiální aktivitu a podporuje růst řas i tvorbu biofilmu na stěnách nádrže.
Typické projevy bývá:
- postupné zakalení vody
- vznik zemitého nebo zatuchlého zápachu
- rychlejší zanášení filtrů
- vyšší zatížení čerpadel
Platí jednoduché pravidlo: čím stabilnější prostředí, tím stabilnější voda.
Za ideální se proto považuje:
- instalace nádrže pod úrovní terénu (stabilnější teplota)
- u nadzemních nádrží je důležité kvalitní a světlotěsné zakrytí (omezení růstu řas)
- kontrola víka a těsnění (světlo, hmyz a nečistoty dovnitř = rychlejší degradace vody)
Ani při dobře izolované nádrži se ale nedá úplně zabránit tomu, aby se do vody dostával pyl, prach a další organika. Právě proto dává smysl doplnit systém o biologickou péči, která pomáhá udržet vodu dlouhodobě stabilní. V praxi se osvědčuje pravidelné použití přípravků určených jako bakterie do dešťové vody.
4) Absence biologické stabilizace vody
Častý omyl je představa, že dešťová voda je sama o sobě „čistá“ a nepotřebuje žádnou péči. Ve skutečnosti se v nádrži hromadí organika a systém si časem začne „žít vlastním životem“ – typicky směrem k zápachu, biofilmu a řasám.
Co biologická stabilizace v praxi řeší:
- podporuje žádoucí mikrobiální rovnováhu
- pomáhá rozkládat organické zbytky (pyl, drobná vegetace, sediment)
- omezuje hnilobné procesy a tím i zápach
- nepřímo snižuje živiny pro řasy
5) Spoléhání pouze na mechanickou filtraci
Filtrace je důležitá, ale sama o sobě obvykle neřeší „měkké“ problémy: rozpuštěnou organiku, mikrobiální nerovnováhu, biofilm a zápach. Proto se někdy stává, že filtry vypadají v pořádku, ale voda se přesto kazí.
Nejlepší výsledky dává kombinace:
- předfiltrace na vtoku (hrubé nečistoty)
- správně funkční přepad a omezení světla
- pravidelná údržba (min. 1× ročně podle znečištění)
- biologická stabilizace vody jako prevence opakovaných problémů
Shrnutí: kde vzniká většina problémů
Většina potíží s dešťovou vodou vzniká kvůli:
- dlouhodobé stagnaci bez odběru
- špatnému návrhu přepadu a filtrací
- přehřívání a přístupu světla
- absenci biologické stabilizace
Pokud chcete vodu udržet dlouhodobě v kondici (bez zápachu a bez opakovaného „restartování“ systému), zkombinujte technická opatření s biologickou péčí. Praktické řešení pro běžné retenční nádrže najdete zde: bakterie do dešťové vody